October 23, 2007

She’s just far better than me

Seděla jsem ponořená do tmy, zírala z okna a poslouchala pořád dokola to samé - Iris. Bojovala jsem s neodbytným pocitem, že mi něco chybí. Že je kolem mě prázdno a zima. Jako by tomu někdy snad bylo jinak.
   Prý se v takových chvílích máme vrátit do dětství. Moje dětství se perfektně vešlo do jedné eurosložky. Nejsem člověk, který schraňuje. Všechno nosím v hlavě. Nevlastním žádné památeční plyšáky, obrázky, které jsem namalovala, když mi byly čtyři, dopisy, které jsem odněkud psala. Moji minulost mi nedokážeš. Důkazy jsem pečlivě zničila. Pálím mosty, dokud je malta ještě vlhká.
   So you stand Buckley’s of finding me in time. Sorry, mate, I just couldn’t tell you more. I’m a bitzer and I’m a battler, maybe. That’s all I know about myself.
   Poslouchala jsem kapky na plechovém parapetu. Jako věci v mém životě. První, druhá, třetí, čtvrtá, teď pátá a první už jsem zapomněla. 
   Kolikátá kapka jsi ty? Ještě si tě pamatuju. Třetí? Čtvrtá? Se kterou zapomenu tebe? A to prázdno a zima, budou pak pryč? Ne. Protože tak jako tak budu usínat a probouzet se sama. Probouzet se sama je jednoduché. Ale usínání mi jde hůř.
   Někdy v polospánku tě ještě matně slyším, jak se směješ nad kartami. Prší a já stojím pod střechou, od dveří se ti dívám do karet, čekám, až vyhraješ a rozesměješ se, zatleskáš a všichni se po tobě otočí.
   Vzpomenu si na to pokaždé, když vezmu do ruky karty. Možná proto je beru do ruky tak často. Desítky her denně. Určitě už hraju líp než ty.
   Vzpomenu si na to, co jsem ti řekla a co jsem řekla i sobě, co jsem myslela vážně a čeho se držím, i když už to za mě předtím řekl někdo jiný: “I’ll be fine, I’ll be fine, I’ll be fine, I’ll be fine. Promise you won’t ever see me cry.”
   A pak už se mi dál nechce apaticky koukat do stropu a z okna. Jenže apatie je to jediné, co mi zbylo. Apatie je můj způsob života. A přitom za těchhle deštivých nocí nedokážu být apatická. Dnes v noci nebudu spát.

If I could just hold you tonight.

October 18, 2007

Le mo chailín rua

Myslím, že se ten nápad zrodil mezi učebnicemi práva, ústavou, snookerem a Mozartem. Nudná tmavohnědá šla pomocí stahovací lázně dolů a stala se z ní nazrzlá. Později by se měla ještě přetransformovat na ryze irskou zrzavou. Rozhodla jsem se udělat si legraci sama ze sebe. 
   Seděla jsem a poslouchala výklad koránu. A Ammann mi nasadil na hlavu kapuci, podíval se na mě a řekl: “Vypadáš jako vánoční elf. Strašně hezký vánoční elf!”
   Miluji ty, kteří pro mě mají netypická pojmenování. Miluji ty, kteří mi dávají symboličnost. Protože pak fascinuji sama sebe.

October 15, 2007

Would it be nice to be recognized?

Byla moc ošklivá na to, aby si ji spletli s modelkou. Neuměla nic tak dobře, aby to někoho zaujalo. Trochu zpívala, trochu malovala, trochu psala, trochu hrála na klavír, trochu hrála divadlo, trochu tančila. A protože byla ve všem tak průměrná, ale přitom jí to všechno dělalo radost, starala se o to, aby všechno na všech těch akcích, kterých se účastnila, klapalo jako plíšky při stepu. Aby byli zpěváci včas na pódiu, aby piano ladilo, aby obrazy nepadaly ze stojanů. A ze všech ostatních dělala hvězdy a sedávala na židlích, usmívala se, protože všechno šlo tak jak mělo a mrazilo ji z toho, jak krásné to všechno je. A po závěrečném potlesku tiše vzala svetr a odcházela zadním schodištěm. A vždycky chvíli s tím svetrem v ruce čekala u dveří, až někdo řekne díky. A po té chvíli smířeně odcházela.
   Mysleli si, že nemá sny. Ona si taky myslela, že žádné nemá. A pak o ní někdo napsal písničku. A ona věděla, že patří jí. I když se nejmenovala Annie. Nebo jmenovala?

October 13, 2007

When everything feels like a movie

Zeptala jsem se, jak se jmenuje jeho sestra. A on řekl jméno. A pak dodal: “Po tobě!”
   Irovi se narodila sestřička. Když se ho doma zeptali, jak si myslí, že by se měla jmenovat, řekl moje jméno. A tak se jmenuje po mně.
   My dva spolu neumíme mluvit o citech. Neumíme spolu mluvit skoro o ničem. Naštěstí pro nás existuje instant messaging. To, co si napíšeme, je v momentě, kdy se potkáme ve dveřích squatu (čti: třídy), kdy si sedneme vedle sebe, naprosté tabu. S Ammannem jsem schopná si povídat celé hodiny, jít k němu domů, do parku a pořád jenom mluvit, o čemkoliv. Ale pojmenoval by po mně Ammann svoji sestru?
A pak ke mně dolehlo její jméno. Brečela jsem jako malá holka.

October 5, 2007

Tell me ’bout your feelings in wild rain

S počátkem deště komuna (čti: naše třída) s vypůjčenými deštníky vyrazila do království loutek v Ostrava City. Rozjařeně skákali přes kaluže a do kaluží.
   S prvními slovy pronesenými na pódiu v portugalštině se rozplynula jejich iluze o představení v angličtině. Pak se všichni ponořili do světa tmy, světel, loutek, čtyř Brazilců a alegorie lidských vlastností.
   S první scénou sexuálního rázu (a mělo jich přijít ještě hodně) se ukázalo, že český národ ještě zdaleka není na veřejně provozovanou erotiku zvyklý a reaguje na ni naprosto neočekávaně - salvami smíchu. Nakonec jediní tři lidé v sále, kteří se nesmáli, byl portugalsky hovořící divák sedící vedle mně, jeho přítelkyně a já.
   Se závěrečným potleskem komuna konstatovala, že to bylo to nejpodivnější, nejextravagantnější a nejzajímavější, co kdy v divadle bylo k shlédnutí.
   Angličtina zazněla. V poslední, nadpozemsky krásné a děsivě pravdivé větě. We are the same stuff that our dreams are made of…