November 26, 2007

So many dreams are swinging out of the blue

Hlava se mi hemží samými hlubokými a filosofickými myšlenkami.
   Neklidná noc. Daleko. To slovo mi vířilo v hlavě těsně před usnutím. Daleko. To slovo, které je ve všech třech mých jazycích stejné. Tamo daleko, daleko od mora, tamo je selo moje, tamo je Srbija. Najednou mi tenhle nápěv vyskočil v hlavě, pak se vynořila slova…kdysi dávno mi tuhle písničku někdo zpíval, jinak jsem ji nemohla slyšet. Hlas a melodie zůstaly, ale tvář se vytratila. Daleko. I v polštině a češtině je to slovo stejné. Symbolika.
   Zdál se mi sen. O potopě, velkém dešti a prázdném náměstí. O tobě. O nás. Stála jsem na špičkách, držela se tě. Vypadal jsi šťastně, stejně, jako když jsem tě viděla naposled. Zvláštní, jsou to skoro dva roky a stejně jsem nezapomněla ani ten nejmenší detail, i když jinak zapomínám všechno.
   Utíkám do knih. Do sedmisetstránkových bichlí o historii Balkánu, ze kterých jsem dostala za úkol udělat práci do dějepisu. Srbsko a Chorvatsko ve středověku. Deadline je tento týden. (Kdyby chtěl někdo vědět, co čtu, odkaz Books stejně jako pár dalších je v provozu - hvala, Bee…ne, Hvala - sa velikim H :-)) 
   V komuně je znát jakýsi zvláštní neklid, jako by všem něco chybělo a snažili se to přebít zoufalými návraty do dětství. Tím, že s Kapitánem sníme Andrému Besipky. Že mi Ir nakreslí na ruku svoje jméno se srdíčkem. Jenže všechno je jako mariáš. Život je jako eso. Ani dáma, ani král ho nemůžou přebít. Tady je rovnost žen a mužů - v plné kráse.
   Snad i začnu věřit na mýtus o knížeti Lazarovi. Je tak jednoduché něčemu věřit, když to o vás říká, že jste výjimeční, ne?

November 16, 2007

Memories

Bylo to zvláštní setkání. Stáli jsme vedle sebe, dělilo nás půl metru a spojoval jediný den, jediné položení ruky na rameno a slova “Já vím.” Přešla jsem přes to jako přes všechno, přes co jsem musela. Ale pořád to bolí. V takové dny jako je ten dnešní bolí všechny vzpomínky. 
   Vzpomínky. Někdo je poskládal do krátkého dokumentu. Vzal kameru, natočil spoustu obrázků z běžného života naší školy, umazal zvuk a nahradil ho klavírem. Klavír hrál Numb od Linkin Park a na plátně se míhaly obrázky. Kousky vyučování, lidé, místnosti, budova. A mezi těmi obrázky na plátně jsem viděla ty svoje. Jak poprvé vcházím do třídy, sedám si k Lin do lavice. Jak ve vestibulu skládáme jeřába. Jak se vracíme z florbalového turnaje, stojíme venku s hokejkami a polovina školy nám tleská z oken. Chloe, jak vchází do německé jazykovky, objímá mě a říká mi ta slova, při kterých mě dodnes mrazí v zádech. Sedím na schodech na školním dvoře, svítí slunce a já mám v sobě to největší prázdno, jaké jsem kdy zažila. Třídní se mnou mluví na chodbě, říká mi, jak si mě váží pro to, jaká jsem, a já na to nejsem schopná nic říct, protože je první, kdo mi to řekl. Oslavu naší třídní minulý týden, jak jí dáváme hobla, ten smích a tu uvolněnost. Dnešní dopoledne, když jsem po představení vyšla před kino a kluci mě objímali a plácali po zádech a smáli jsme se, jak mě v těch šatech nemohli poznat. Poprvé jsem věděla, že někam patřím, že mám někde svůj druhý život, ten všední, a že je nádherný. Stála jsem tam a najednou jsem si uvědomila, že mi po tváři tečou slzy. Už jsem to nedokázala zastavit. Rozbrečela jsem se jako malá holka. 

November 8, 2007

Somebody loves me…I don’t know who…

Mám úžasný týden. Každý den lítám na zkoušky a unavuju svoje hlasivky. Foxtrot miluju (zpívat, ne tančit), ale delší dobu ho nebudu moct slyšet. A ještě k tomu budu přes víkend pracovat na kostýmu - musím se přeměnit na dámu z třicátých let. A vzápětí ze sebe v zákulisí udělat hippie. A to všechno třikrát během jednoho dne. Žena mnoha tváří.
   V němčině se psal test. Jakožto francouzštinářka dočasně parazitující na německé skupině, než dostaneme novou profesorku, jsem si ho zkoušela napsat. Fraška. Za deset minut jsem byla hotová. Sice jsem do sebe naházela takovou slovní zásobu, že mi borová voda, rychloobvazy, zvrtnuté kotníky a slepá střeva lezou i ušima, ale měla jsem takový pocit, že němčinářům to dělalo mnohem větší problémy. Mi teda dělalo největší problém poznat na obrázku plíce od ledvin (podlé, že, spojovat němčinu s poznávačkou z biologie). Jsem se sebou maximálně spokojená.
   Mám velký problém. Nemůžu se vejít do žádného oblečení. Potřebuju nutně nový šatník - o číslo větší. Co se kalhot týče, možná i o dvě. A může za to trenér - prý že mám víc jíst, tak jsem ho poslechla a našla jsem příliš velkou zálibu ve spořádání celého plata řízků s hromadou kroket na posezení, pudinku jako zákusku a palačinky přes celý talíř jako svačinky. Zabít.

November 3, 2007

Daleko od domu

   Stála jsem na hřbitově a v ruce držela tři chryzantémy. Tři. Zapalovala jsem tři svíčky. Tři. Kolem se mihotala barevná světélka. Pršelo. Všichni slaví Dušičky druhého. Já třetího. Tři. Nikde se necítím tak sama jako tam, proto tam nerada chodím. 
   Optimističtější struna. Dneska dorazil můj Lacoste svetr. Červeno-bíle pruhovaný, nádherný, měkoučký. A další jsem si pořídila dopoledne v Ostrava City, tmavomodrý, styl britské školní uniformy. A v Café Au Pére Tranquil jsem si dala palačinku s horkými malinami a zelený čaj. Nechtěla jsem domů. Naprosto neobvyklá situace. Konec optimistické struny.
   Poslouchám Anitu Lipnickou a myšlenkami jsem na spoustě míst. Přemýšlení o tom, kde mám vlastně svoje “doma”, jsem už dávno vzdala. Jenom vím, že bych mohla odejít během hodiny. Kdyby mi někdo řekl: “Pojď se mnou!”, vezmu tašku a bude mi jedno, jestli je Srb, Polák, Australan nebo Španěl. Zatím jsem slyšela jenom: “Běž!”. A sama jít nechci.
   Už dlouho miluju jedno místo v Cieszynie. Jeden dům v jedné ulici. Často se mi zdá, že venku prší (spoglądam za okno,
ulice znów mokną) a já si tam stavím na čaj (w herbacie zatapiam dzień). A chybíš mi (tęsknię do Ciebie).
   Volim kišu. I moj džemper

November 2, 2007

All my thoughts are with you forever…

V těch nekonečných hodinách, jak plynou, piju gruzínský čaj ze samovaru a s pohledem upřeným někam ke stropu se přiznávám. Mluvím o tom, co se už nevrátí, a hlavou mi zní Olegovo “Uchazhu”, které bylo tak nepatřičné v to červnové dopoledne, kdy definitivně končilo tolik věcí, zarývalo se někam hluboko, prosté, falešné, tesklivé a blízké i vzdálené zároveň, přesně takové, jaké jsou ruské písně vždycky. Přiznávám se k bolesti, kterou nesu sama v sobě a o které nikdo neví. Přiznávám se, že všechno skládám dovnitř, abych mohla jít dál. A čekám, kdy to bouchne. Sem tam se ráno probudím s tou plačtivou náladou, přes levou tvář se mi od oka ke rtům táhne pás červených boláčků, které přicházejí vždycky se špatným obdobím, protože to špatné aspoň nějak musí ven, a já je zase schovávám. Skládám dovnitř. A tak. Každý podzim, každé jaro. A zima a léto jsou intermezza.

   Da. Nešto mi fali. Najgore kad nešto fali i ne znam što.

P.S. Vrchní trenér je jednička. Za tři tréninky mi naservíruje tři různé mladé trenéry. Tomu se říká servis.

VT: Pan trenér tu dneska není, tak tady máš hezkého blonďáka!
M: Žárlíte, že jo, tak jste ho poslal domů! Si myslíte, že s tímhle nebudu koketovat? Budu!