December 23, 2007
Rules Of Lies
Teď, když jsem viděla Pravidla lži potřetí (ano, potřetí během tří týdnů), snad dokážu osvětlit, proč mě ten film tak fascinuje. Tak moc, že si na televizi lepím neonové papírky s nápisy typu: HBO, Pravidla lži, 23:00. Tak moc, že zůstávám vzhůru klidně i do jedné ráno a pak vstávám v šest.
Podle mého názoru je to nejlepší film, jaký česká kinematografie vypotila od doby, kdy skončila éra nezapomenutelných komedií a Hrabalových románů. Tedy nejlepší film této postkomunistické doby. A ano, Pelíšky jsem viděla, děkuji za optání.
Jako by mi ten film režisér natočil na míru. Vzal psychologický příběh, zasadil ho do nízkorozpočtového prostředí (žádné počítačové efekty a žádné triky s kamerou) a kýčovitosti se vyhnul obloukem. Milostným scénám učinil přítrž už jen tím, že v komunitě není povolen milostný vztah dvou lidí. Když dva stojí o to mít vztah, spustí to lavinu diskusí, otázek a kárání. Detektivní zápletka se šikovně míhá ve flashbacích. Celý děj je založený na dialozích. Stojí na scénáři, ne na prostředí, efektech nebo vizáži herců.
Herci jsou taky kapitola sama pro sebe. Vedoucí castingu měli šťastnou ruku a vybrali mi podle mého gusta. Hlavní roli svěřili Jiřímu Langmajerovi, což je herec, díky němuž jsem schopná sledovat i mozek vymývající Ordinaci v růžové zahradě, abych viděla, jak hraje záporáka. Pokud jste ho viděli hrát hnusnou roli (a že jich bylo požehnaně, z těch nejhnusnějších například Iver z Krále sokolů nebo Tomáš z Útěků), tak tahle role bývalého pasáka Milana je ještě stokrát hnusnější a tedy vás z ní bude pěkně mrazit v zádech. Záporáka prostě líp nikdo z českých herců hrát neumí.
Sice bych se měla dívat na příběh, scénář a tak dále, ale jsem taky jenom ženská a potřebuju mít se na co podívat. A tak byla na scénu vyslána druhá hlavní postava v podání Davida Švehlíka, který ji zvládl dokonale. Jeho Roman na mě působil zvláštním dojmem člověka, kterému bych měla neodolatelné nutkání ublížit. Ať už mluví s konkrétní osobou nebo ke skupině, dívá se zarytě do země, jako by měl strach dívat se do očí. Ve vzájemném souboji s Milanem je jasně slabší a i když se snaží s ním držet krok, Milan si ho vodí jako loutku, přesně jak potřebuje, jen pomocí slov. Vzbuzuje zajímavé pocity, které se napoprvé nedají přesně identifikovat (poprvé jsem se o něj bála, podruhé mi ho bylo líto, potřetí mě rozněžňoval a dojímal). A i když jsem se na ten film dívala potřetí, věděla jsem jak to skončí a věděla jsem, jak se budou postavy chovat, Švehlík mě i potřetí na konci spolehlivě odrovnal.
Zbytek postav už tak skvělý není, ale všechny mají svoje kouzlo, i když některé mi vyloženě sympatické nebyly. Například terapeutka v podání Kláry Issové je nesnesitelná. Nebo Jolana Petry Jungmanové, která bude každou ženu, která má v sobě kus cti, neskutečně vytáčet. Oproti tomu například dobrosrdečný Ostravak Ruda nebo vtipný Filip celou chmurnou atmosféru dost odlehčují, ale narozdíl od zbytku českých filmů nenásilně a vhodně. Role Toma (Igor Chmela) je hodně rozporuplná, proto muselo být těžké ji zahrát a zahraná byla skvěle.
Tím výčet výrazných postav končí a začíná křoví v podání ženských postav, které jsou všechny stejné a poměrně nevýrazné (například jediný moment, ve kterém jsem zaregistrovala nějakou aktivitu postavy Petry byl, když při buzení něžně kousla Romana do ucha - čímž veškerý její význam ve filmu končí) . Další křoví tvoří dva terapeuti, kteří jako by se rvali o to, kdo bude ”ten hodnej” a kdo “ten zlej”. Snad ještě notorický sebevrah Martin stojí za zmínku, protože proplouvá příběhem jako člověk, který “vidí až za roh”.
Celý příběh je docela těžké shrnout do pár vět. Stojí na tom, že Milan a Roman mají tu smůlu, že se už nikdy neměli potkat a jako zákon schválnosti se setkají na místě, kde před sebou nemůžou utéct - v terapeutické komunitě mezi bývalými feťáky, daleko od všech. V celé komunitě jsou lidé, kteří se na rok vzdali svobody, aby se “vyčistili” a zkusili začít nový život. Mají svoje problémy a do relativně poklidného chodu najednou vstoupí tihle dva se svojí nebezpečnou hrou. Mezi ně se vmíchá ještě Tom, který s nimi má taky nepřímo co do činění, a komunita se pomalu začíná rozpadat zevnitř. Aby ji terapeuti zachránili, musejí ”vyvětrat”. A od toho okamžiku to všechno začíná být zajímavé. Konec je dechberoucí (ovšem za konec musíte považovat poslední scénu, ne mravoučné titulky, která postava úspěšně abstinuje a která je zase na drogách). Celý ten souboj je od začátku stejně nefér jako to, co mu předcházelo. Jeden z nich ví všechno a ten druhý na to musí teprve přijít. Pomocí psychologických her typu: “Povím ti příběh…” a nedokončených vět a narážek (”Jsem slyšel, že jezdíš Alfou…ta má velký kola, velký gumy…Romeo…”).
Z celého filmu jsem schopná citovat jakoukoliv větu jako zásadní. Jakoukoliv situaci jako silnou (scéna, kdy Roman drží Milanovi poleno na špalku je sice dost děsivá, ale kdo vydrží a nezakryje si oči, bude po právu odměněn oboustraným soubojem vůle…”Tak pojď!” - “Tak jo!”).
I když trailer podle mně není udělaný zrovna šťastně, může sloužit jako slušná motivace. Ať už vás k němu přivede pouze touha vidět Langmajera s piercingem v bradě, zvědavost a nedůvěra vůči českému pojetí thrilleru, profesoři ve škole v rámci protidrogového programu nebo já svou subjektivní recenzí (neříkejte, že nejste zvědaví, komu jsem přisoudila status “je se na co podívat”), myslím, že zklamaní být nemůžete, i kdyby vás zaujala jenom jedna věc. A zamyšlení nad tím, kterou postavu byste si chtěli zahrát, je taky na delší dobu…
P.S. Absolutně nejděsivější odpovědí na otázku “Zabiješ mě?” je mnohoznačný úsměv…