January 5, 2008
Viva la vida!
Hned jak jsem tě spatřila, zamilovala jsem se do tebe. Častokrát mívám v noci velký strach a chtěla bych, abys byl u mne, zaplašil mé obavy a řekl, že mě pořád miluješ, stejně jako tenkrát v prosinci, byť bych byla jen “lehká holka”. Viď, že máš rád lehké věci… Já bych chtěla být ještě lehčí, až bych byla docela maličká a ty bys mě mohl nosit v kapse, napořád… Obratem mi odepiš. I kdybys měl lhát, řekni, že mě miluješ a nemůžeš beze mě žít… V sobotu ti vrátím svetr a knížky a přinesu ti spoustu fialek. Máme jich tu v domě plno…
(Frida Kahlo)
Čtu Intimní autoportrét Fridy Kahlo a nacházím se. Možná si s ní nerozumím tak, jako se slečnou Smillou Jaspersenovou. Ale je jako já.
Chtěla jsem bilancovat. Jenže všechno je tak maličké a bezvýznamné. Zapomněla jsem to, jako ty dešťové kapky. Už nevím, co kdy bylo, data jsem si nikdy nepamatovala, na čísla nemám paměť. Moje určení času spočívá v dělení na roční období. Tak jsou to jen vzpomínky, jak se vynořují.
V brzkém jaře. Byla jsem v nějakém zvláštním oparu. Pamatuju si sama sebe, chodila jsem pořád v dlouhém bleděmodrém svetru a krátkém etno kabátku. Trávila jsem spoustu času venku. Protože zbytek jsem trávila na poliklinice, v diagnostickém centru. A když mi skončilo vyšetření, šla jsem se místo školy toulat. Nikdo stejně nevěděl, kolik času jsem kde byla. Z nějakého zvláštního důvodu jsem tenkrát jakoby žila sama. Chtěla jsem být sama, zvládnout to sama. Nikdo se mnou na vyšetření nechodil, nikomu jsem neříkala, jaké jsou výsledky, protože mně samotné na tom vůbec nezáleželo. Na těch toulkách jsem řešila jiné věci. Přemýšlela jsem o sobě a o tom, že se mi nechce plnit ničí očekávání. Těch očekávání bylo tolik, že jsem se sesypala. A zase jsem to zvládla sama. Vykašlala jsem se na ně, na všechny, dělala jsem jenom to, co jsem sama chtěla a bořila iluze, které si o mně vystavěli. Vzdala jsem se dávných snů, zmuchlala je jako zkaženou báseň a zahodila do kouta. Měla jsem nové. Kdybych to neudělala, rozprskla bych se na malé kousíčky. Takhle jsem šla dál, jako to dělám vždycky.
V pozdním jaře. Žila jsem další svůj samostatný život. Devět dní jsem místo prosklených dveří školy procházela brankou na kurty, když byla ještě zavřená a odcházela jsem večer mezi posledními. Dostala jsem na starost všechnu drobotinu kolem, vodila je na obědy, nalévala jim polévku, napomínala je, aby na kurtě stáli tak, jak mají. A i když nesnáším děti, dodnes se na ně dívám trochu jako na svoje, dívám se, jak rostou, protože takové děti rostou jako z vody. A kromě nich jsem měla na starost ještě samu sebe a nevyrovnávala jsem se ani zdaleka s takovými banalitami jako je mísa s polévkou. Každý den jsem se fackovala, pořád si říkala, že jsem sama k sobě tak nezodpovědná, když jsem si na New Year’s Eve slavnostně přísahala, že už ne. A stejně každé ráno ta druhá (věřím na dvojí podstatu Blíženců) perfektně upravená stála na kurtě nebo seděla u čaje v restauraci a čekala na svoje “Ciao!”. Protože to bylo krásně absurdní, její malé absurdní tajemství. Italsky kromě toho pitomého “Ciao!” neuměla ani slovo, ale to jí ani trochu nevadilo. Začalo to jedním “Ciao!”, pokračovalo to koketním úsměvem místo odpovědi a skončilo to tak, jak nekončí žádná pohádka. A už se nikdy neviděli a pohádky byl konec. Bylo to absurdní a bezvýznamné (a jestli to bylo tak bezvýznamné, tak proč jsem koncepci těchhle řádků psala zamčená v tenisové šatně zachumlaná do jeho bundy? - sklapni, Blíženkyně). A pár posledních dní převládla ta první a zasvětila je někomu jinému, někomu s neuvěřitelně hodnýma očima, ve kterých se ztratila a utopila, stejně jako v tom jihoafrickém víně, od kterého má pořád ještě lahev. A pak už se nikdy neviděli a pohádky byl konec.
V brzkém létě jsem měla další zkrat. Věděla jsem, že si musím dát pauzu, od všeho a od všech. A když jsem odemkla svoji skříňku v tenisové šatně, skládala věci do tašky jednu po druhé, bylo mi tak mizerně jako už dlouho ne. Říkala jsem si, že se možná nevrátím, a připadala jsem si jako malá holka, která to prostě nezvládla, nezvládla sama sebe. Ale nebrečela jsem, protože jsem si přísahala, že brečet nebudu, nikdy když budu smutná.
Pak jednu noc někde mezi irskými hospodami jsem znovu našla Ira. Už potřetí. Šli jsme spolu několikrát tam a zpátky jednou ulicí a on mi vyprávěl o sobě a já jenom poslouchala, protože o sobě neumím mluvit, a pak jsem se mu tam uprostřed ulice mezi spoustou lidí rozbrečela. A Ir mi půjčil levandulový kapesníček a než jsme vešli zpátky mezi ostatní, řekl větu, kterou mě nemohl vystihnout líp: “Je čas nasadit si masky!” A od té noci jsme zase spolu. On je citlivá a empatická Ryba, já jsem chladný a praktický Kozoroh. Navzájem se potřebujeme. On aby nedělal blbosti a já abych se nezměnila v kus skály.
V pozdním létě jsem se vrátila do svého druhého domova mezi Husity a měla jsem pocit, že je to daleko víc můj domov, než Ostrava City. Tím, jak se nemění. V tom městě panuje zvláštní zákon - ono se nesmí změnit. Proto je mi tam tak dobře, jsem tak klidná a šťastná. Možná tam nakonec skončím, do Prahy je to vlakem jen hodina a Praha sama je pro mě moc rozptylující.
O pár týdnů později jsem nasedla do letadla směr Rusko. Poprvé jsem seděla v letadle a potvrdila jsem si, že moje staré sny jsou pryč. Když se letadlo odlepilo od země, věděla jsem, že chci létat. Fascinovalo mě, jak ten stroj funguje. A možná tak splním sen někoho, kdo ze mě kdysi dávno chtěl mít letušku. Budu létat. Jenom budu sedět v kokpitu a to letadlo pilotovat.
Petrohrad je nádherný a Moskva je nepopsatelná. Moskva je tak jiná, kouzelná, pohádková. Viděla jsem chrám Vasila Blaženého. Teď už můžu klidně umřít.
První dny babího léta jsem strávila ve Francii. Žila jsem u Coraliiny rodiny, která byla jednoduše dokonalá. Zvykla jsem si na sympatického tátu Pascala, upovídanou maminku i na mlčenlivého bratra Benoîta, se kterým jsem každé ráno snídala. Byla to tak zvláštní rána - v celém domě byly zatažené rolety, tma jako v noci, v kuchyni bylo rozsvícené světlo. Proti mně seděl dvacetiletý kluk, dívali jsme se na sebe a nikdy neřekli ani slovo. Z rádia každé ráno vyhrávaly stejné písničky - Quatre mots sur un piano Patricka Fioriho a 1973 Jamese Blunta. I večery byly zvláštní. Třeba ten večer, kdy jsem skončila mezi našimi maturanty. Já zásobovala Anděla ruskými cigaretami, on mě ginem a mezi námi bylo něco zvláštního, jako bychom k sobě měli začít patřit, a oba jsme věděli, že nemůžeme. A snad poprvé jsem vzala ohledy na někoho jiného a neudělala jsem nic. A tak i ten poslední večer na pláži jsme jenom tak seděli, dívali se na světla majáku, kouřili zbytek těch ruských cigaret a nepatřili k sobě.
Po návratu, když začal brzký podzim, jsem začala psát takhle. Něco mě změnilo. Vrátila jsem se k tenisu a zjistila, že je tam všechno jinak. Všichni trenéři byli mladí, všichni chtěli, abych jim tykala. Udělala jsem to, s výjimkou jednoho. Paradoxně s Adamem jsem si úplně nejblíž, naše rozhovory v přestávkách se daleko víc podobají flirtování, než běžným konverzacím o tenise a počasí. Má v rukávu dva miliony pochval a lichotek, řekl, že jsem “bohyně” a říká mi jako už nikdo zdrobnělinou mého jména. A já mu stejně nedokázala začít tykat, protože kdybych to udělala, nejspíš bych k němu ztratila respekt. Ten respekt, který mám, když mě seřve na tři doby.
Nastal pozdní podzim a já se dala do party s Ammannem. Nevím, co mě k tomu vedlo, ale jsem spokojená. A můj bratr mi řekl, že jsem nejmoudřejší osoba, kterou zná.
Pak přišla zima, nějak moc rychle. Přišly Vánoce a zase odešly, dřív, než jsem si jich stihla všimnout. Bylo mi sedmnáct. Jeden by řekl, že už jsem velká holka. Jenže já jsem byla dospělá už dávno předtím. Silvestra jsem neslavila. Nebyl důvod. A někdy po půlnoci jsem do svých dopisů pro Toho s azurovýma očima přidala další:
Bůhví, kde teď jsi a co děláš. Mohli jsme se spolu dívat na ohňostroje. Třeba ze zábradlí mostu, po kterém jsem chodila a ty ses o mně vůbec nebál. Mohli jsme se spolu prohánět autem ve tři ráno, mohli jsme u toho pít a napálit to jedno kam. Jsem si jistá, že bychom byli šťastnější. Přinejmenším já. Bylo by mi jedno, co si myslíš, co chceš. Jednou bychom udělali to, co bych chtěla já. Ať bychom dneska jeli kamkoliv, strhla bych ti volant. Vím jistě, že bych to udělala.