February 28, 2008

What if God…

Začíná jaro. Zase ten hnusný stýskavý pocit. Rozbrečí mě úplně všechno - Chopinova koncertní etuda, znovunalezený medailonek z Ruska, staré kazety. Jaro mi připomíná, že přes některé věci jsem se ještě nedostala. I když celý zbytek roku jsou někde schované.
   Moje villonské období. Letos jen měním etno kabátek za khaki sako. A měním hudbu. Hoy od Glorie Estefan nahrazuje Forever Young od Alphaville. Změnil se ten, po kom je mi smutno.
   Rozloučila jsem se s cizím bytem, poslední večer jsem pila poslední levandulový čaj a četla Quo Vadis. Soužití mi nejde. I když někdo sedí vedle mě, já to nevnímám. Dělám všechno, jako bych byla sama. A nevnímám, že na mě mluví, že se na něco ptá. Nevěřila jsem, že by se s tím někdo dokázal smířit, jen se mi dívat přes rameno, číst stejné řádky jako já, zvláštní příběh o Lygii a Winiciuszovi, sto let starou rozpadající se knihu. A pak mi třeba vysvětlovat něco o Bohu a smířit se s tím, že si náboženství vykládám po svém. “Wiesz, ja myśle, ze Bóg wyglada troche jak mlody Bob Dylan!” - “Nie mów mi takich rzeczy, prosze cie!” - “ Ty nie lubisz Dylana?” Pustý smích.
   Poslouchám Boba Dylana místo večerní modlitby. Sad Eyed Lady of the Lowlands. Jedenáct minut devatenáct sekund. A pak že Dylan není Bůh.  

February 24, 2008

Quiero que mi Volver vuelve…

Lin si spletla počet čárek na těhotenském testu. Ano, Lin je stejně stará jako já. A ne, nenapadlo ji přečíst si příbalový leták nebo zavolat někomu rozumnému (jako třeba Alici, Lynn, mně…jako třeba komukoliv). Místo toho zpanikařila a běžela za svou matkou. Matka zjistila, že její dcera už není panna a hluboce ji to zasáhlo. Proto tuto strašnou zprávu ihned zvěstovala otci, kterého to nezasáhlo o nic míň. V důsledku toho teď s Lin doma nemluví ani klika od WC. A celá tahle příhoda bohužel není výplodem mé fantasie. Je to čistá absurdní pravda.
   S Baškou jsme se před naší dámskou jízdou u Love Actually dostaly do plamenné debaty o barvě ručníků. Ona je zuřivou odpůrkyní černých ručníků, zatímco já považuji černou za nejlepší barvu pro ručník. Baška se tak rozohnila, že mě posypala pikantními tortillami. Kouzelné.
   Tam, kde teď žiju, je v noci jako ve dne. Lampa je totiž přímo za oknem. Proto nemůžu usnout dlouho do noci a s útrpným vzdycháním  se převaluju na rozkládacím gauči. A “Wszystko bedzie dobrze…” je věta, která mě rozhodně neuklidní. Je příšerně nekonkrétní.
   Víkend trávím v gumových rukavicích. Včera jsem vyházela všechno nádobí, takže se u nás doma asi delší dobu nebude vařit ani jíst. Nechala jsem pouze pánev, pár hrnků a jednu sadu skleniček. O iluse o šarmantním rytíři, který by mi jakožto dámě pomáhal tahat těžká břemena, jsem dávno přišla a proto jsem včera všechny litinové hrnce, zapékací mísy, talíře a drobný odpad odnosila do popelnice sama. Objev hrnce, ve kterém byl na dně zapomenutý olej, mě téměř donutil okamžitě použít naše nové WC. Vynadala jsem vlastní matce do prasat. Vzala to s humorem, protože sama drhla neméně nechutný sporák. Dneska se chystám na vyhození všech ručníků, zimních bund a úklid obýváku. Moje doupě je pod vrstvou prachu, takže vypadá, jako by ho deset let nikdo neobýval. Všechno, co je na povrchu, budu nucena vyhodit. Je mi líto, ale nehodlám otírat každý fix zvlášť. Bude mi stačit otírání každé knihy v knihovně.
   Lámu si hlavu, jestli jsem vyhodila nebo nevyhodila plakát Volver. Zrovna jsem si usmyslela, že ho zarámuju a pověsím do kuchyně. Jenže možná jsem ho už před půl rokem hodila do popelnice. Doufám, že se vynoří. Nechce se mi dávat za něj stovku. Možná bych občas neměla být tak radikální.
   Plánování nového doupěte nad katalogem IKEA se stalo mojí nejmilejší zálibou. Katalog je založený lepicími papírky přibližně na každé druhé straně. A mojí vášní je teď ložní prádlo a plédy a polštářky.
   Budu muset jít na nákup. Na seznamu jsou podivuhodné položky: drátěnka, houbičky na nádobí, přípravek na mytí plovoucích podlah, švédské utěrky… Nevím, k čemu ty věci slouží a radši to ani nechci vědět. Gumové rukavice čekají. Adios.

February 17, 2008

Baš mi ljepo stoje suze

Řekla jsem někdy, že se na politiku vykašlu? Doufám, že neřekla. Protože to bych měla ke všemu ještě černé svědomí.
   Už tři hodiny zírám do stropu s puštěným rádiem. Je mi z nich zle, tak zle, že bych s chutí něco rozbila, kdyby tohle byl můj byt. Věděla jsem, že to přijde. Stejně je mi špatně. Ze všech lidí, kteří se pletou do věcí, do kterým jim nic není. Ze všech, kteří se snaží spravit něco, co se rozbilo dávno v devadesátých letech, jako by to byly jenom staré hodiny. Jako by to byly hodiny, ze kterých vezmete přebytečný šroubek a zase budou fungovat. A je jim jedno, že ten šroubek je v těch hodinách stovky let a že do nich prostě patří, že když ho odtamtud vezmou, tak ty hodiny budou tikat jinak. Jenže ty hodiny nejsou vaše a nemáte právo je spravovat. Dost, jsem nechutně patetická.
   Modlím se, abych přežila zítřejší den. Abych dokázala klidně sedět a poslouchat ty narážky. Tak to přece pan president chtěl. Dobro, kako želite. Jestli máme zachovat klid, zachováme. Říkáte, že máme zůstat sedět s rukama v klíně. Nebojte se, pane Tadići, já jsem zůstala. Lehla jsem si na zem a kousek ze mně zase shořel. A jediná slza mi stekla z oka po slovech Vojislava Koštunice: “Dok postoji srpski narod, Kosovo je Srbija.”

    Já jsem přece tak blbá…

February 6, 2008

This time, this place…

Zabydlela jsem se. Jsem v cizím bytě.
   Líbí se mi, jak se pomalu zaplňuje mými věcmi. Můj kartáč v koupelně, učebnice vedle postele, svetr ve skříni, Citadela na polštáři. Líbí se mi, že v malinké kuchyni voní vanilka a levandule, protože tak to mám ráda. Líbí se mi, jak samozřejmé jsou moje věci vedle něčích. Líbí se mi lampy za oknem a ticho.
   Z bytu jsem díky krabicovému stylu života odešla za pět minut a nejvíc vážily učebnice. Tady jsem si jistá. Položila jsem si věci na poličku v koupelně, pověsila oblečení do skříně a byla jsem doma. Z jakéhosi přehrávače čtyři v jednom, který jsem dosud plně nepochopila, mi hraje soundtrack k Amélii. Dívám se na sebe v okně kuchyně a moje náramky a náušnice vypadají tak přirozeně, položené na stole vedle cukřenky.
   Připadá mi zvláštní probírat se knihami někoho jiného, psát něčí tužkou, pít z něčího hrnku. V kuchyni jsem trochu jako v museu, na červený toastovač se okouzleně dívám, ale nechávám ho bezpečně vypnutý ze zásuvky, stejně nenávidím toasty. Umýt nádobí, i když jsou to jen hrnky od čaje, je hrozně nepřirozené. Ještě jsem neodhalila tajemný význam slova “soužití”.