May 25, 2008

Wealthy squid commited suicide in a kettle

Mám pocit, že neumím mluvit. S nikým. Nemluvím, uzavírám se do sebe a nikdy neřeknu, co chci a co potřebuju říct jistým lidem.
   Neumím mluvit s Irem. To je ohrané. Vzdala jsem to, už na něj nemluvím vůbec, nezdravíme se, jen na sebe máváme. Good girl je milá a vrhá na mě útrpné/soucitné/přátelské pohledy. Měla by mě nesnášet. Měla by mě vnímat jako otravný hmyz, který bohužel nejde vyhubit. Snažit se mě nevidět. Nepotkat. Ne být milá. Ale ona je. Nutí mě hrát a já hraní strašně nenávidím. Nenávidím tu hru “I’m okay, I’m cool” a kdo víc vydrží.
   Neumím mluvit s Milanem. S ním teď neumí mluvit vůbec nikdo. Chtěla bych mu říct, že je hrozný pitomec. Že mohl být sakra dobrý brankář, kdyby nezačal blbnout, pařit a flákat se. Takhle přišel o post, a dostat se z brankářské trojky zpátky na jedničku je moc těžké, i když někdo usilovně trénuje (což předpokládám on nedělá). Jestli má tým držet to protekční děcko, co je v bráně, tak se nedivím, že šli takhle dolů. Ale o ten post se drali už roky a chytrý by věděl, že nesmí ustoupit (tzn. začít blbnout, pařit a flákat se). Not my beloved cousin. Pamatuju si na ty zápasy, kdy chytal jako jednička. Na turnaj ve Veselí nad Lužnicí, na turnaj v Kopřivnici, na domácí zápas. Pamatuju si, jak jsem stála na tribuně hned za zábradlím a jak mi z ledu zamával a jak jsem mu mávala zpátky. Jak jsem si připadala důležitá. Jak jsme spolu v pokojíčku hráli hokej a já byla brankář a málem jsem si zmrzačila ruku, protože jsem neuměla používat vyrážečku. Pamatuju si, jak jsme spolu normálně mluvili, když ještě netrávil dny u PC nebo neznámo kde s rádoby drsnými týpky, kteří mají v hlavě sečku. Skoro si přeju, aby si tohle přečetl. Aby mu došlo, že jsem tady, pořád. Že pořád doufám, že si zase jednou zamáváme.
   Zítra mě čeká opakovací vocabulary test U1-U6. Tyhle testy bývají dramatické. Naposledy když jsme psali revision vocabulary na celou učebnici, spolužačka se po testu pokusila podřezat si žíly nůžkami…

May 22, 2008

A miracle in feathers

…protože je jednodušší v sobě udusit světlo, než rozptýlit temnotu kolem sebe.

Nočnoj dozor. Už dlouho jsem neviděla ruský film a přestože sci-fi, fantasy a horory nejsou můj žánr, po téhle knížce a filmu jsem dlouho toužila. Možná v tom byla pošetilá touha aspoň na chvíli zase vidět Moskvu, ale taky mě zajímalo, jak vypadají upíři v Moskvě let devadesátých. A vypadali hodně přirozeně. Kdo nepoznal Rusko, asi tu atmosféru cítit nebude, ale je zachycená úplně přesně. Je temná, zmatená, tajemná a neuchopitelná. Zdá se, že někdy po půlnoci se v Moskvě může stát všechno. Jako v hotelovém pokoji, kdy mě probudilo cinkání, které znělo jako andělské zvonečky, nic podobného jsem nikdy neslyšela. Prošla jsem celý pokoj, podívala se na chodbu a pak dlouho stála u okna a pozorovala auta a lidi dole, připadalo mi, že je zvláštní, když je ve dvě ráno někde tak živo, ale odkud byly zvonečky, na to jsem nepřišla. Ale v tu chvíli po probuzení mě na chvíli napadlo, že jsem mrtvá, a ta myšlenka se mi vlastně líbila. V hotelovém komplexu, kam se vejde 4500 lidí, jsem vlastně ve dvě ráno neexistovala. A přesně takovou atmosféru má Nočnoj dozor. Všechno existuje a neexistuje zároveň. Dnevnoj dozor v bundě Adidas jezdí v luxusních autech, upírka je popová zpěvačka, Nočnoj dozor má svoje programátory a zlý vír monitorují pomocí databáze, ve které mají taky životopisy všech Jiných… Chci tu knihu. Chci všechny její díly.
   Pomalu dočítám Až nadejde čas od Petera Høega. Zvláštní kniha. Pomalu se ubírá úplně jiným směrem, než bych si přála. Jako všechno.

Během těch dvou týdnů, kdy jsem ji až na ono setkání na schodišti viděl jen na dálku, jsem měl sen, v noci, ale byl jsem vzhůru.
   Zdál se mi hned poté, co se August uklidnil, a než jsem sám usnul. Byl v něm les, dost temný, hodně studený, úplně pustý, neměl jsem co jíst. Přesto jsem věděl, že to asi půjde, měl jsem spací pytel a vodotěsnou podložku, spíš pláštěnku. Začínalo být pozdě, tak jsem pláštěnku roztáhl.
   Pak se objevila dívka. Šla sama, byla jí zima. Na dálku jsem na ni zamával, aby se nevyděsila. Viděl jsem ji docela zřetelně, přesto nešlo o nikoho určitého, to by bývalo bylo moc, kdyby to byl někdo určitý.
   Nabídl jsem jí, že může spát ve spacáku a já budu hlídat. Řekl jsem to na rovinu, aby pochopila, že jí nechci nic zlého. Lehla si. A poprosila mě, abych si lehl vedle ní. Aby nám nebyla zima. Já jsem tak učinil. Lehl jsem si vedle ní a zavázal spacák nám oběma přes ramena. Noc venku byla studená a hodně temná. Ale nám zima nebyla.
   Tady sen skončil. Delší nebyl. Víc se nestalo. Objevil se, když jsem byl od ní odloučený, nikdy předtím se mi nezdál. Od té doby nikdy nezmizel. Doposud jsem ho ještě nikdy nikomu nevyprávěl.  

http://farleycarpenter.livejournal.com/ - už dlouho jsem chtěla něco takového udělat. tak teď.

P.S. Jsem naprosto zamilovaná a pohroužená do Oro od Jeleny Tomašević. Pro mě je to jasná vítězka. Bohužel pochybuju, že Evropa to bude vidět stejně. Můj tip je Dima Bilan. Má totiž za sebou krasobruslařského týpka Plushenka. Uvidíme v sobotu. Každopádně tohle už asi těžko něco překoná. 

May 19, 2008

I told you not to shoot from a distance!

Zrovna jsem viděla Klass. Snad nejlíp natočený film, který jsem kdy viděla. Měla jsem pocit, jako bych tam byla. V té prohnilé a netečné třídě. Obdivovala jsem Kaspara za to, co udělal, protože vím, že já bych to možná nedokázala. Nedokázala bych jít proti proudu, riskovat, že se všichni obrátí proti mě. A zároveň jsem si dokázala představit, že bych do toho na konci šla s nimi. Určitě bych šla. Kdyby vedle mě byl někdo tak rozhodný jako Joosep.
   Na YouTube je to celé. Stačí kliknout na první část a další budou vpravo ve sloupci. Dokonce je to v estonštině s anglickými titulky, já měla titulky ruské a dalo mi to dost zabrat. A pak si můžeme popovídat.
   “Mám jít dovnitř nebo ven?” - “Jdi ven!” - “Díky!”

May 15, 2008

She had something breakable just under her skin…

Byla jsem na skvělé přednášce o nanotechnologiích. Konečně znám tajemství eurosložek a laku na nehty.
   Natloukla jsem si do hlavy strašnou spoustu informací o rybách a obojživelnících. Takže jsem nepotřebovala tahák. Možná začnu uvažovat o významu slov “učit se”.
   Ve Švýcarsku jsem přibrala snad čtyři kila. Snídala jsem jednu housku a jednu tabulku čokolády. Ve vaně jsem se krmila Mozartkugeln. O jahodových košíčcích a vanilkových plundrách, večeři o třech chodech včetně zmrzliny nemluvě. Trpím nějakou podivnou chorobou, která je nejspíš opakem anorexie. Čím víc vážím, tím víc se sobě líbím. Vážila jsem se po dlouhé době, protože domácí váhu jsem vyhodila (a vřele to všem doporučuji), tak jsem využila váhy na chodbě v hotelu. A šla jsem si ještě pro jednu tabulku čokolády. Svoji anorektickou kamarádku, která nosí džíny o tři čísla menší než já a tvrdí, že je “vyžraná” asi nepochopím.
   Poslouchám Counting Crows - American Girls. If I make you cry, you tell me why, I’ll try again, if you’ll let me try… Jsem v nějakém divném rozpoložení. Všechno je mi na jednu stranu úplně jedno a na druhou je ve mně všechno připravené k erupci. Ale jsou to takové polomyšlenky. Hlodají ve mně, když sedím na chodbě. Ale jakmile si večer lehnu do postele a měly by začít hlodat, buď jsem najednou neuvěřitelně šťastná, nebo okamžitě usnu. Takže jsem asi šťastná. Zatraceně, to je divný pocit.
  
P.S. Na walkedthisfloor jsem dala další povídku, jestli to vůbec někdo čte… (pochybovačný škleb) Jo, a galerie funguje. Spousta zábavného materiálu. Pokud chcete vidět Marii, když jí bylo sladkých čerstvých třináct…