En attendant ses pas

Volejbalový turnaj byl naprosto bezkonkurenční. Neprohrály jsme ani jeden zápas. Taky jsme na to od září trénovaly, volejbal skoro každou hodinu a proti nám výhradně kluci, abychom měly pořádné soupeře. Takže ty modřiny na předloktích, spálená kolena a naražené prsty přinesly ovoce (sice je to jenom zanedbatelný fakt, že o nás ve škole budou vědět a nikdo si to s náma asi nebude chtít rozházet, ale bohužel sponzoři nejsou…). A nejlepší na tom je, že příští rok dostaneme profesorku, která dneska na turnaj dohlížela a chce to s náma dotáhnout ve volejbale ještě dál. Takže teď to bude volejbal každou hodinu a proti nám asi roboti… Teď ta stinná stránka, nemůžu zvednout ruku, protože šňůra desíti dělových podání v řadě mi zahýbala kloubem. Jenže já nic kromě podání ve volejbale nezvládám na úrovni vyšší než průměrné…takže ty roboty budu potřebovat.
   Rozseknutý EMO palec se pomalu hojí. Na tréninku jsem ho nemohla používat, tak jsem držela raketu jenom čtyřmi prsty. A paradoxně jsem hrála daleko líp. Protože mi tam líp šla rotace… Asi si ho uříznu Všichni mě sice posílali k doktorovi, že je to aspoň na steh, ale já s tím šla druhý den trénovat. A moje omotávka na raketě dostala krvavé razítko.
   Začal Wimbledon. Můj druhý nejoblíbenější Grand Slam. Nevím proč, ale Aussie Open mám radši. Možná proto, že v tom vstávání v jednu ráno, kdy tady začínají zápasy, je trochu romantiky. A můj nejoblíbenější turnaj je Queen’s. Taky nevím proč. Protože je na trávě a menší než Wimbledon. Možná. Každopádně, jedno je jisté. Nenávidím to červené svinstvo (antuka). A nechci, aby vyhrál Nadal. Protože Wimbledon je turnaj pro inteligenty. 
   Přemýšlím o dovolené. Našla jsem si přes řetězec Mariott krásný hotel na La Défense v Paříži. Paříž potřetí? Možná. J’ai envie de parler francais. Stýská se mi po Rusku, ale to přejde na hodinách ruštiny. Jediná věta, kterou si pamatuju z lekce čtyři je “V neděli mám narozeniny!”. Jaká je pravděpodobnost, že budu mít narozeniny zrovna v neděli?
   Poslouchám Vivaldiho. Netuším, co to do mě vjelo.
   V Suicide Tennis stále žiju, thanks to Marin Čilić. Zítra posílám do boje Maria Ančiće…